Pozemkový spolek
Když jsme se do Jindřichovic přistěhovali, byla pronajatá fara (naše první sídlo) předtím dlouhou dobu opuštěná. Té jsme vdechli život nejdříve, opravili jsme v ní několik místností, založili tam muzeum a další prostory a umožnili v ní na několik let i bydlet více rodinám (fara už má nyní nového vlastníka, který ji dále rozvíjí). Pak jsme koupili dům č.p. 12 na konci vesnice, kde sídlíme dosud a který dnes tvoří střed areálu "Žijícího skanzenu". Dům byl v roce 1999 v dezolátním stavu (přezdívalo se mu "dům hrůzy"), takže bylo potřeba ho začít opravovat. Ale stejně tak byla v zoufalém stavu i krajina kolem něho. Krajina, která byla dříve intenzivně pomocí chemie a těžké techniky zemědělsky využívaná a poté náhle ponechána ladem, takže louky zarostly kopřivami, bodláky, celíky zlatobýly, apod. Když jsem do nich poprvé vjel s koňskou sekačkou, zmizel v bujném porostu celý kůň přede mnou, takže z něj byl vidět jen ocas.
Nejprve bylo třeba koupit potřebné pozemky, což se postupně podařilo. Určitou část pozemků – hlavně zahradu, pole a les koupilo přímo občanské sdružení Lunaria, na větší plochy luk však jsme neměli peníze a tak pomohli přátelé, rodina Roháčkova, která pozemky koupila a dlouhodobě nám je pronajala. Díky tomu jsme mohli hned od roku 1999 začít s projektem "Krajina útulná", jehož cílem bylo a je vrátit krajině její druhovou rozmanitost, vyváženost mezi kulturní a "divokou" krajinou, lidské měřítko i ekologickou stabilitu.
Začali jsme s pravidelným sečením, poté jsme zorali část luk a do těchto míst (celkem 0,5ha) jsme vyseli bylino-travní směs semen šitou na míru této lokalitě od Planty naturalis. Tento pokus se ukázal být úspěšným, na těchto místech se usadilo pestré květnaté společenstvo a proto chceme pokračovat v rozšiřování ploch takto osetých, aby se postupně květnaté louky zabydlely na všech našich lučních lokalitách.
Kolem luk jsme vysázeli meze a kolem cest i aleje – celkem asi 2000 stromků a keřů. Kolem domu jsme sázeli stromky a keře ovocné (u stromků zejména původní odrůdy a vysokokmeny), dále ve volné krajině to pak byly stromky a keře lesní. Na zamokřených místech jsme vybudovali několik menších vodních ploch, které jsou nyní domovem mnoha druhů obojživelníků a hmyzu, tvoří však zajímavý biotop i pro další druhy živočišných a rostlinných organismů. Na loukách jsou to tři tůně, dva větší rybníčky však vznikly i v našem skoro dva hektary velkém pralese, který ponecháváme v přírodním stavu bez zásahů (jen jsme do něj vysadili asi tři desítky jedliček a ochránili je proti zvěři).
Celé pozemky obhospodařujeme převážně ručně a za pomoci koňské techniky (koňská sekačka, obracák, pohrabáč i žebřiňák), čímž se celá krajina i s hospodářskými zvířaty (koně, kráva, kozy, kachny) stává živým exponátem "Žijícího skanzenu". Bohužel v souvislosti s velmi intenzivními stavebními pracemi na skanzenu teď nebylo tolik času na ruční péči o krajinu a museli jsme sáhnout i po traktorové sekačce. Po dokončení skanzenu se však k ručnímu obhospodařování rádi vrátíme.
Majitelé luk pak potřebovali náhle hotové peníze a my jsme stáli před úkolem sehnat peníze na odkoupení těchto pozemků. V tom momentě výrazně pomohl Český svaz ochránců přírody, konkrétně Rada národního pozemkového spolku s programem Místo pro přírodu. Protože jsme jako sdružení pečující o určitou část krajiny splňovali všechny podmínky, stali jsme se registrovaným Pozemkovým spolkem. A Rada schválila i uvolnění peněžních prostředků ze sbírky na výkupy pozemků a tak ČSOP koupil od původních vlastníků louky a pastviny, na nichž dlouhodobě hospodaříme. Tím se sice stal jejich vlastníkem, na základě pravidel pro pozemkové spolky však nadále krajinu užívá, obhospodařuje i chrání naše sdružení. Tentokrát však už s naprostou jistotou do budoucna, že celých 13 hektarů je bezpečně ochráněno vlastnickými právy.