Žijící skanzen

v Jindřichovicích pod Smrkem

Jak se žilo na Frýdlantsku...

A JEŠTĚ DĚTŘICHOVEC

Na ten bychom neměli zapomenout, neboť má historii neméně zajímavou než Jindřichovice, byť je menší. Je to malá malebná vesnička po silnici směrem na Nové Město. Od Jindřichovic je oddělená, je položená vlastně na druhou stranu od zbouraného kostela Sv. Jakuba, ale po správní stránce spadá k Obecnímu úřadu Jindřichovice.

Byl jednou jeden sklář a ten se nebál medvědů. A protože si myslel, že jako on budou i jeho zaměstnanci, neváhal a postavil sklárnu přímo v Medvědím lese. Občas mu sice nějaký medvěd někoho ze zaměstnanců sežral, ale pořád jich zbylo dost – v roce 1400 tu žilo 10 osadníků (počítáni samozřejmě pouze otcové rodin, jak bylo tehdy zvykem). Že byla sklárna na potůčku a že se náš sklář jmenoval Dytrich, tak se vesničce začalo říkat Dytrichsbächel, totiž Bei Dytrichs Bächel (volně přeloženo u Dytrichova potůčku). Později, když se na Dytricha zapomnělo, se jméno zkomolilo na Dittersbächel. Sklárna pohlcovala les okolo, a tak v těch místech přibývalo domů. Jak přibývalo domů, tak zase ubývalo lesa, a jak ubývalo lesa, tak ubývalo kuráže medvědům, takže se čím dál častěji situace obracela. Totiž, že nežral medvěd dělníky, ale dělníci i s Dytrichem medvěda.

Protože jsou komíny na domě stálejší než hlava na těle, rozhodlo se panstvo na zámku po poradě s katem, že se daně budou odvádět z komína a ne z hlavy. Při tehdejší úrovni výpočetní techniky to bylo prozíravé řešení, pouze nevíme, kolik chalup tehdy vyhořelo od otevřeného ohně poté, co jejich majitelé komín nenápadně zbourali... Ale víme, že v roce 1629 bylo zdaněno 20 komínů. Na zámek se neodváděly pouze peníze, bylo třeba rovněž robotovat. A tak tedy obyvatelé museli na panském statku kosit ječmen, vázat ječmen a žito, každý sedlák měl odvézt svým potahem 3 fůry obilí a dle potřeby vozit písek na stavby. Dále bylo nutno sekat a sušit seno a otavy i vykonávat různé ruční práce, například upříst 4 přadena hrubé příze. No a nakonec rozštípat ještě hromadu dříví a odvézt na zámek. Snad za to ti lidé uslyšeli aspoň "děkuji". A pak tu ještě byly povinné práce, za které však byla odměna. Pochopitelně, protože tehdy ještě ekonomové nepsali o všemocné ruce trhu, tak to byla ruka hraběte, která odměnu dle svého uvážení vyplácela. Šlo o práce jako výroba šindelů, příprava uhlířského dřeva a podobně.

Po třicetileté válce přišel k protestantskému obyvatelstvu na přednášku jezuita Adam Linder. Všichni byli sezváni na schůzi, která se měla konat 19. 5. 1651 od 7 hodin. Na pozvánkách bylo jako téma přednášky uvedeno pokatoličtění a diskuse že nebude. Budu-li citovat z kroniky, tak "schůze patrně nepřinesla mu žádoucího výsledku. Většina obyvatel osadu opustila..." Daňová komise pak našla komíny bez kouře – bylo tu 23 usedlostí prázdných.

Pak prý se podařilo osadu celkem rychle znovu zalidnit – r. 1661 podle ústního podání bylo obsazeno 20 domů, ale nevím nevím – v roce 1716 písemná zpráva uvádí pouze 16 domů. I když všechno je možné, neboť v roce 1661 v Dětřichovci stála i varna vitriolu, tak kdo ví, zda tato příležitost nenapomohla vyřešení čtyř sousedských problémů...

Z roku 1748 se dochovala norma, že dvojspřežný sedlák (jichž bylo 6) musel odpracovat vrchnosti se svými koňmi 31 potaho-dnů, ovšem pochopitelně kdykoliv to pan hrabě potřeboval.

Zajímavý je vývoj školství v osadě. Roku 1750 měl učitel Mirlis podle kroniky "pokoutní školu", v čem to spočívalo, to tedy nevím. Jeho nástupce Gottlieb Fischer se nechtěl vyučováním moc zdržovat a aby neměl pocit úplně ztraceného času, tak prostě vyučoval při předení. Kolik dětí mu u vyučování usínalo, už kronika neuvádí.

V roce 1900 už měl Dětřichovec 470 obyvatel, kromě převažujících zemědělců byste tu našli i mlýn, kovárnu, brusírnu a stoupu (na lisování oleje), krejčího i ševce, kramáře (ve volném čase soustružníka), žil tu tkadlec a 2 sběrači vlákna. A samozřejmě spousta dělníků fabriky v Jindřichovicích nebo Novém Městě.

Už od roku 1800 se Dětřichovec zachytil nových poznatků v zemědělské výrobě, kdy bylo doporučováno hnojení kostní moučkou (a je dodnes), a tak zde stála drtička kostí, ale zapáchala tak, že se jí lidé vyhýbali. Inu, pokrokové metody nám vždy nevoní...

Krize, konjunktura, krize nejsou výsadou jen 20. století. I začátkem 19. se tahle houpačka v Dětřichovci pěkně rozhoupala. V roce 1805 nebylo pomalu ani co do úst. Hlad byl velice reálným pojmem. Roku 1809 však už bylo tak dobře, že "selky nosily hedvábné šaty, stříbrné a zlaté čepce, služky chodily lépe oděny než před 30 až 40 roky nejlepší měšťanky". Ach, marnivá pýcho, žije se tady a teď. Nač myslet na roky další, když už dnes můžeme ukázat, že na to máme.

Ale všeho do času, a tak 16. května 1812 přišlo tak silné krupobití, že sedlák Antonín Richter, který nestihl zavést do stáje 3 krávy a 2 kozy, je našel pak na louce utlučené od krup. Byla rozbitá okna a samozřejmě zničeno vše, co rostlo na poli a v sadu. Zlaté a stříbrné čepce jsou prodávány, potraviny aspoň trochu levněji kupovány v Pruském Slezsku, ale stejně jsou hlavním jídlem placky z otrub a drceného ovsa (to je makrobiotika, že?).

V roce 1831, kdy v Pruském Slezsku řádí cholera, jsou hranice uzavřeny snad ještě lépe než v pozdější době železné opony – každých 200 kroků stály strážní budky a vojáci chodili sem a tam.

A ani cholera nemusela přijít, aby měl dnes Dětřichovec jen několik stálých obyvatel. Stačilo, že tam není žádný obchod ani doprava, a tak většina těch hezkých domků slouží jako chalupy.

<< 9. Fabrika

Prohlídka skanzenu

Od dubna do září je otevřeno vždy od úterý do neděle mezi desátou a sedmnáctou hodinou. Ve všedních dnech mimo prázdniny však doporučujeme i malým výpravám ohlásit se předem. Ohlášení u větších skupin je potřeba vždy. Pro skupiny je možné také domluvit pobyt, exkurzi, řemeslný, výtvarný, hudební či ekologický program na míru. Děkujeme

...